Jubilejní výstava
     Pod dojmem úspěchu Světové výstavy v Paříži (1889) a po nezdaru výstavy vídeňské rozhodla se také naše veřejnost předvést úspěchy průmyslového rozvoje v českých zemích pomocí výstavy, tzv. Jubilejní. Záminkou se stalo dvousté výročí první pražské výstavy v roce 1791, jež se konala v komorním prostředí Klementina při slavné korunovaci císaře Leopolda II. Už v roce 1883 mělo být něco podobného v Rudolfinu, které se právě dostavovalo. Jenže pak padla volba na Královskou oboru. S tímto nápadem prý přišel sochař Václav Vítězslav Chytrý, jenž měl ateliér v ulici Nad Královskou oborou čp. 242, a podařilo se mu získat pro tuto myšlenku výstavní komisi.
Výstava ovšem zabrala téměř pětinu Stromovky, konkrétně území o rozloze asi 300 tisíc metrů čtverečních. Areál navrhl a o úpravu se postaral pochopitelně zahradní architekt František Thomayer (1856-1938). Staromilci sice hudrali, že výstavě padne za oběť kus nejoblíbenějšího pražského parku, ale odkdy průmysl dbal na životní prostředí!
Němečtí průmyslníci, kteří si zprvu vynucovali značná privilegia, posléze z přípravného komitétu odešli. Jubilejní výstava se tak stala prestižní českou záležitostí! Vedle příslušníků šlechty (Schwarzenberg, Zedwitz, Kinský), zde zasedali průmyslníci a bankéři (továrníci Křižík a John, továrník a bankéř Bondy) a kulturní činitelé (nakladatel Otto).
Výstava se od počátku setkávala s obtížemi. Nejprve zatopila prostor výstaviště rozvodněná Vltava. (Regulace tehdy neexistovala.) Těsně před otevřením vznikla stávka tesařů, která málem zbrzdila datum zahájení.
Navzdory tomu však byla dne 15. května 1891 Jubilejní výstava slavnostně zahájena. Zazněly slavnostní fanfáry skladatele Antonína Dvořáka a začaly nekonečné projevy. Slavnostní hosty uvítala též monumentální vstupní slavobrána dle návrhu architekta Antonína Wiehla (1846-1910); tato stavba prošla mnoha rekonstrukcemi, než byla konečně v roce 1952 z bezpečnostních důvodů definitivně stržena.
Budiž dovoleno učinit pro pamětníky malou odbočku. Tato brána hrála totiž značnou roli v našem klukovském životě: řeklo-li se ve škole, "odpoledne se jde na výstaviště", znamenalo to obsadit včas prostranství před vstupní branou. Pak nastal složitý proces získání průvodců: děti totiž směly dovnitř jen v doprovodu rodičů. Bylo nezbytné si nějaké rodiče za každou cenu opatřit. Obvykle to byl nějaký dobrácky vyhlížející muž (ženy mají k cizím dětem odvěkou nedůvěru), k němuž bylo nutno se přitočit se slovy: "Pane, vemte mě na výstavu! - a vetřít se dovnitř. Řekne se to snadno, ale jak se asi cítil dotyčný pán, když se za ním táhl hlouček pěti nebo i šesti »adoptivních« kluků!
Na Jubilejní výstavě se podařilo shromáždit výsledky nejrůznějších oborů průmyslu a řemesel: hlavní stavbou byl Průmyslový palác dle návrhu Bedřicha Münzbergra (1846-1928), který objevným způsobem realizoval novinku - kombinaci montované a železné konstrukce se skleněnou a cihlovou výplní. Ocelovou konstrukci vyrobila První českomoravská továrna na stroje v Praze. Výstavní list, pohotově vydaný nakladatelem Josefem R. Vilímkem dokonce tvrdil, že tato stavba náleží k trojici monumentálních staveb, na které Praha bude pyšná: vedle Národního divadla a Národního muzea to měl být právě Průmyslový palác.
Vůbec se celá výstava děla ve znamení moderních železných konstrukcí. Vedle již zmíněných monumentálních staveb to byly drobnější pavilony Salamona Bondyho a Hanavský pavilon z hořovických železáren knížete Viléma z Hanavy, jenž se po skončení výstavy octl na překrásném místě v západní části letenských sadů. Na Petříně vznikla souběžně s výstavou železná rozhledna,jež měla být volnou kopií slavné Eiffelovy věže v Paříži.
    Pro návštěvníky výstavy se otevřely nejrůznější atrakce, např. první pražský American Bar, a různé gastronomické »novinky«, včetně pivnice Plzeňského měšťanského pivovaru, jež byla řízena majitelem Šlechtického kasina v Celetné ulici, restauratérem Petzoldem.
Vzduchoplavecká aréna měla uprostřed cirkusovou manéž, na niž čas od času přistával do výše upoutaný balon. Horší to bylo s pokusy vypustit vzdušné těleso volně. Vzducholoď Kysibelka, naplněná svítiplynem, splaskla však hned nad sousedním hřbitovem a přistála na střeše bývalé Wendler-Reisenzahnovy továrny, v místech, kde je dnes Veletržní palác. Poněkud větší štěstí měl francouzský vzduchoplavec Godard, jehož fantastický let skončil až daleko na severu, na baltické Rujaně.
    Všechny barvité a pitoreskní stavby i atrakce Jubilejní výstavy kontrastovaly s poněkud zklidňujícím historizujícím stylem hlavního architekta Antonína Wiehla a jeho staveb, jež pouze večer, při umělém osvětlení, nabývaly fantaskních rysů.
    O hlavní překvapení se v tomto směru postaral továrník František Křižík. Uvedl totiž na výstavě světový vynález: hlavní výstavní fontánu prosvítil obloukovými elektrickými lampami, jež opatřil barevnými filtry. Tento způsob viděl kdysi v Paříži, lampy sestrojil na Žižkově a v roce 1888 jimi osvítil Žofín. Na výstavě se však vynález dočkal světové premiéry. (Ještě dnes lze tento zázrak, ovšem patřičně zdokonalený, zhlédnout na Starém výstavišti.) O výtvarnou stránku Jubilejní výstavy se postarala malířská škola Vojtěcha Hynaise, jenž prý kvůli tomu přijel zvlášť z Paříže do Prahy.
    Zemská jubilejní výstava odhalila zkrátka půvab naší čtvrti nejen před řadovými Pražany, kteří tradičně chodili »na špacír« do Stromovky, ale zavedla sem i Prahu literární a intelektuální - která se doposud scházela v okolí Ferdinandky, pozdější Národní třídy. Jubilejní výstava byla významným a samostatným projevem kulturním; hostila totiž množství spisovatelů, herců, komiků, kteří ocenili půvab jednotlivých pavilonů, ale zejména národopisný skanzen České chalupy. Její úspěch se stal základem další výstavy, Národopisné.
    S Jubilejní výstavou k nám zavanul i jiný vzduch mezinárodní. Praha se cítí být městem evropským, ba světovým. Duch provincialismu, záměrně z Vídně udržovaný, ustupuje před viditelným obchodním a průmyslovým rozmachem zemí českého království. Kolo Polskie sem přijelo přímo ze zasedání vídeňské říšské rady, byli tu pochopitelně zastoupeni i krajané, hlavně Čechoameričané.
    Jubilejní výstava potrvala plných pět měsíců a navštívilo ji téměř dva a půl milionu návštěvníků. Díky čilému ruchu výstavnímu ubylo v pražské společnosti hodně biedermeyerovské šosáckosti. V pospolité zábavě mizely společenské rozdíly, také stavovské výsady ustupovaly do pozadí. Výstava se stala zamilovaným místem tehdejšího místodržitele hraběte Františka Thuna (jemuž se pro vysoký vzrůst říkalo »dlouhý Franta«), jenž expozici nejen zahájil, ale mnohokrát a rád ji navštěvoval. Ohlas Jubilejní sem přilákal, byť opožděně, císaře Františka Josefa I., který přijel s četným doprovodem zvláštním vlakem z Vídně. (Tím porušil zásadu, že prý se v Čechách specializoval »výhradně na mosty«. O jeho zálibě svědčí, že císař křtil osobní účastí závěsný most císaře Františka I., železný most z Eliščiny třídy na Letnou, nazvaný jeho jménem, později i kamenný most Svatopluka Čecha, otevřený 6.6.1908.)
    Na Výstaviště se ovšem dalo jít i horem, přes letenský vrch. K tomu účelu vybudovala obec od restaurace Pod Letnou při ústí nového mostu až k hornímu letenskému zámečku lanovou dráhu. Po lanovce jezdily střídavě dva vozy na vodní pohon. Posuvná lanovka však brzy zestarala a její vozy nestačily návalu obecenstva. Od roku 1926 ji proto vystřídaly pohyblivé schody, osvědčující se zejména při fotbalových zápasech. Také jejich provoz se však roku 1937 definitivně zastavil.
    Továrník František Křižík již dříve předvedl své obloukové lampy a vozy v Karlíně a na Žofíně; nyní zpřístupnil i Letnou výstavbou elektrické dráhy, která vedla od letenského zámečku až ke vchodu do Stromovky. Při té příležitosti byla v restauraci instalována tzv. zvukomalba - obrázky z nedávné bitvy u Custozzy (1866), kterou doprovázel vojenská kapela, řízená kapelníkem Juliem Fučíkem (1872-1916), skladatelem dodnes známých svižných pochodů. Obecenstvo, zdá se, se dobře bavilo.
    Vedle Křižíkovy světelné fontány se na výstavě představila řada vynálezů, např. Edisonův fonograf aj. Nejvýraznější atrakcí, na rozdíl od těchto technických vymožeností, se však stala Česká chalupa, modelovaná jako ukázka české lidové architektury. Kaleidoskop pestré podívané doplnila hospůdka U Nesmysla - a Divadlo na výstavě, jež vedle osvědčené veselohry Václava Štolby Na letním bytě přineslo tehdy aktuální kus Karla Šípka, Václava Štecha a Bohdana Kaminského Náš dům v asanaci. Pro zdejší divadlo napsal aktuální frašku i pohotový F. F. Šamberk a básník Sv. Čech se dal dokonce strhnout k pokračování svých »broučkiád« v próze Pan Brouček na výstavě. (Výstavní divadlo zapůsobilo na naši divadelní scénu pod názvem Divadlo Uránie, které se ovšem trvale usídlilo až na výstavě Obchodní a živnostenské komory v roce 1898 a bylo později instalováno v pivovarské zahradě roku 1902.)
    Nejznámější melodií Jubilejní výstavy však zůstal lidový popěvek Jaroslava Prágra Vždyť jsme jen jednou na světě.
    Vždyť jsme jen jednou na světě,
mládí jak poupě odkvete,
stáří přichází kvapem vstříc,
tak mladí se nesejdem víc!
Proti tomu se dá jen těžko něco namítat.